Noc vědců 2026 aneb co všechno může způsobit jedna bedna s pokladem

Noc vědy  2026 pohledem Jana Flajšara 

Noc vědců na Přírodovědecké fakultě UP měla letos poměrně jednoduchý princip. Návštěvník vstoupil do přízemí a obvykle se vydal směrem vzhůru. V každém patře na něj čekal jiný svět vědy. Biologové, geografové, fyzici, prezentace průmyslových firem… a s každým vystoupaným patrem rostla naděje, že nahoře už konečně bude něco, co člověk opravdu pochopí.

V pátém patře jsme čekali my, matematici. A protože jsme nechtěli návštěvníky vystrašit rovnicemi, integrály ani ničím, co by připomínalo běžný vysokoškolský zápočet, rozhodli jsme se pro mnohem záludnější  disciplínu: luštění šifer. Na Katedře matematické analýzy a aplikací matematiky jsme totiž připravili malé matematicko-detektivní dobrodružství. Návštěvníci postupně procházeli různými šiframi a hledali cestu k vytouženému cíli. A tím nebyl zápočet, titul, ba ani publikace ve Scopusu. Byla jím bedna s pokladem, která se stala mimořádně účinným motivačním nástrojem.

Začínalo se relativně nevinně. Morseovkou. Tečky, čárky, tečky, čárky… Člověk si chvíli připadal jako telegrafista na Titaniku a říkal si, že tohle přece musí zvládnout každý. Jenže pak přišla šipková šifra. A s ní první podezřívavé pohledy. Poté Caesarova šifra, při které se písmena začala podezřele stěhovat po abecedě. Kdo se právě naučil, že Caesar není jen salát, ale také způsob šifrování, mohl pokračovat dál. A pak už čekala Vigenèrova šifra. Tady se výraz „to bude jednoduché“ začal z tváří některých účastníků pomalu vytrácet. A nakonec přišly tajemné čtverce. V tu chvíli už bylo jasné, že návštěvník, který vstoupil do pátého patra s představou, že se jen na chvíli podívá, má před sebou poněkud ambicióznější večerní program.

Naším úkolem nebylo samozřejmě návštěvníky nachytat. Naopak. Chtěli jsme, aby měli radost z toho, že na řešení přišli sami. Takže jsme poskytovali nápovědy. Některé velmi jemné. Například: „Zkuste se na to podívat ještě jednou.“ A když to nepomohlo: „A co kdybyste zkusili…“ A když nepomohlo ani to: „Tak dobře, dáme vám malou nápovědu.“ Matematika v praxi totiž někdy znamená i umění přesně odhadnout, kolik nápovědy je ještě třeba a kdy už je to prakticky řešení. Každá správně rozluštěná šifra ale znamenala další krok. A na konci čekala odměna. Kdo prošel celou cestou, mohl otevřít bednu s pokladem. Najednou tedy bylo úplně jedno, že člověk před deseti minutami tvrdil, že „na matematiku nikdy nebyl“. Jakmile se objevila bedna, matematické schopnosti se začaly zázračně probouzet.

A největší výzva? Zahraniční návštěvníci. Ti měli jednu zásadní nevýhodu. Nemohli při luštění používat jednu z nejsilnějších zbraní českého luštitele: znalost češtiny a tedy možnost si mnohé domyslet z kontextu. A právě tady vznikla jedna z nejhezčích situací celého večera. Zvídavé mezinárodní skupině se po úspěšném luštění objevil výsledek: „Kolik bylo statečných?“ Český návštěvník pravděpodobně okamžitě začne přemýšlet o slavném filmu. Naši zahraniční studenti se ale podívali na otázku a jejich výraz v podstatě říkal: Why on earth are you asking us how many brave people there were? A vlastně měli pravdu. V angličtině se totiž film jmenuje The Magnificent Seven. Takže zatímco čeští luštitelé mohli využít kulturní znalost a rychle si spojit „statečné“ se sedmi, zahraniční účastníci museli skutečně přijít na to, co se po nich chce. Chvíli jsme tedy společně překládali, vysvětlovali, hledali souvislosti a skládali dohromady kulturní puzzle. A právě tady se ukázalo, že když se spojí matematika, angličtina, logika a trocha filmové historie, může vzniknout překvapivě efektivní luštitelský tým. Výsledek? Seven/ Sedm. A mohlo se pokračovat. Byla to vlastně krásná ukázka toho, že šifry mají jednu velkou výhodu: nemusíte vždycky mluvit stejným mateřským jazykem, abyste společně našli řešení.

A matematika dostala ještě druhou podobu. Zatímco jedna část studentů demostrátorů z KMA prověřovala schopnost návštěvníků rozluštit zašifrovanou zprávu, druhá skupina nabídla úplně jiný typ dobrodružství. Tentokrát nešlo o písmena, ale o čísla ukrytá v obrazcích. Návštěvníci museli hledat to, co na první pohled nebylo vidět. Bylo potřeba zapojit pozornost, představivost, i trochu geometrického uvažování. A potom přišla tajemná čtvercová mřížka. Úkol vypadal jednoduše: dostat se z jednoho místa na druhé. Jenže mezi startem a cílem byly překážky. A protože život není vždycky přímka a matematická úloha už vůbec ne, nestačilo se vydat prostě rovně. Bylo třeba hledat správnou cestu, vyhýbat se  nástrahám a přemýšlet několik kroků dopředu, tedy uplatnit matematické myšlení a předvídavost. Někteří účastníci se do toho pustili velmi systematicky. Jiní nejprve zvolili cestu, která vypadala nadějně, aby po několika krocích zjistili, že skončili ve slepé uličce. Což je mimochodem velmi autentická zkušenost s matematikou. Během večera jsme tak v pátém patře sledovali opravdu pestrou směsici reakcí v malé laboratoři lidské zvědavosti. Někdo luštil rychlostí profesionálního kryptografa. Někdo potřeboval malou nápovědu. Někdo chtěl nápovědu ještě předtím, než si úkol pořádně přečetl. Někdo se zasekl na šifře, a pak během několika sekund přišel na řešení, které nás samotné překvapilo. A právě to bylo na celém večeru nejlepší. Návštěvníci nepřicházeli proto, aby poslouchali přednášku o matematice. Přišli si ji vyzkoušet. Najednou nebyla matematika něco, co je napsané na tabuli, v učebnici nebo ve STAGu. Byla to šifra, kterou je potřeba rozluštit. Číslo schované v obrázku. Cesta, kterou je potřeba najít. Kód, který otevře bednu. A když se konečně podařilo přijít na správné řešení, následoval ten krásný okamžik: „Tak to máme!“ A pak cvaknutí zámku. Poklad nalezen. A cesta pokračovala ještě výš. Páté patro nebylo konečnou, protože v posledním patře čekal vesmír. Je vlastně docela symbolické, že matematika byla právě mezi pozemskými vědami a vesmírem.

Takže kdybych měl Noc vědců na PřF UP popsat jako matematickou posloupnost, vypadala by zjednodušeno napsáno asi takto: 

 biologie → geografie → fyzika → průmysl → Morseovka → šipky → Caesar → Vigenère → tajemné čtverce → skrytá čísla → bludiště → poklad → vesmír.

A někde mezi tím jsme zjistili, že největším nepřítelem šifry nemusí být její složitost, ale třeba překlad filmového názvu. A že nejlepším důkazem úspěšně provedené popularizace matematiky může být člověk, který odchází z pátého patra s pokladem v ruce a místo „matematiku nemám rád“ říká: „To bylo dobrý. Máte ještě nějakou šifru?“

Za Katedru matematické analýzy a aplikací matematiky tedy mohu říct jediné: bedna přežila, šifry byly prolomeny, čísla nalezena, cesty prošlapány a páté patro rozhodně nezůstalo prázdné, a to je možná ten nejhezčí výsledek celé Noci vědců.